© 2019 by Nataliya Yashchuk. All rights reserved.

+420 608 889 297

info@nataliyaphoto.com

  • Facebook
  • Instagram
  • YouTube
  • Vimeo

Ashram Bridda a Dům Vdov

V roce 2016 jsem pracovala na několika projektech pod vedením Sergeye Maximishina. Věděla jsem o Varanasi jen to co jsem viděla v cestopise, že je to posvátné město pro mnoho náboženství, že je považované za požehnání umřít nebo aspoň být spáleny po smrti v tomto městě. Proto je to tak trochu město mrtvých. Takže když jsem hledala nějaké témata, na kterých bych mohla dva týdny pracovat, hlavní bylo vyhnout se smrti. Tady vám představím jedno z nich. 

Na toto téma stejně jako na místo jsem narazila náhodně. Nejdříve když jsem nevěděla co si vybrat, jeden ze studentů ukázal fotky z takového domu důchodců, místa kam lidi přijedou aby si počkali na svoji smrt. V tom případě věří že reinkarnace skončí a jejich duše dosáhne posvátného konce. A protože já mám ráda témata spojena s ženami a stářím, a už jsem par dni tápala a nevěděla co nakonec fotit, Maximishin mi doporučil tam zajít a nafotit to.

Adresa byla zajímavá. U řeky, dům pro lidi co čekají na smrt. Tak jsem nevymyslela nic lepšího než dojet na tuk-tuku co nejblíž k řece, a začít zastavovat lidi na ulici a ptát se jestli o něčem takovém nevědí. Občas se někdo našel, kdo o něčem takovém slyšel a poslal mne o dvě ulice dal libovolným směrem. A půldenním hledáním jeden pán mne dovedl na místo, které si myslel že odpovídá mému popisu. Ano, bylo to něco úplně jiného, než od kolegy, ale mnohem lepší a víc na míru pro mne.

V tomto Ashramu bydlelo kolem 12 žen z Nepálu. V malých dost tmavých pokojích. Některá měla okna, jiná ne. Starala se o ně rodina, která žila úplně v podkroví, pomáhala s úklidem a jídlem. Z místa, které bych mohla považovat za depresivní, bylo to lidsky moc příjemný dům. Byla tady parta žen, které si užívají každého dne takového jaký je. Nemají žádné plány, nečekají nic od života, jsou prostě vděčni za to co mají. Jejich den se skládá z modliteb a dělání svíček pro poustevníky. I když v tomto domě čekají až umřou, nevyhledávají smrt, jen se ji nebojí a jsou rádi za každý den. Aspoň většina z nich.

Moje hlavní otázka byla kolik je jim let, jak dlouho už žijí v tomto Ashramě a proč se tam ocitly. Většinou to bylo kvůli tomu, že jim umřel manžel, takže po jeho smrti opustily své rodiny a vzdálily se do Varanasi aby si počkali na svůj čas. Někteří strávila ve Varanasi větší část života. Čas pro ne však má jiný rozměr než pro nás. Není o tom kolik skutečně let uběhlo, ale je to pocitově, víc - miň, málo nebo hodně. Sice mi řekly nějaké roky, ale když jsem za nimi přišla druhy den, ty stejně ženy už říkala úplně něco jiného. Rozdíl mohl být i v desetiletích. Hlavně protože to vše začínalo u jedné. Když nějaká řekla že je ji tak nějak 80, tak další už si říkala jestli si mysli že je mladší nebo starší a od toho mi říkala kolik je ji, podle toho jestli je déle nebo kratší dobu v Ashramu než ta první žena, tak hádala jak dlouho už tam teda bydlí.

Takže zde jsou jejich portréty, a přibližně, vůbec ne faktické informace o jejich věku a jak dlouho už strávili v Biggram Ashramu. Třeba se jednou za nimi vydán znovu. Na cestu už nikdy nezapomenu. Zjistila bych kolik z nich se dočkali a kolik jsou stále na čekáčce. Údaje jsou uvedené dle toho co mi říkaly v roce 2016. 

Také jsem se vdov ptala o čem sní. Byla jsem zvědava  jaké můžou být touhy u lidí v takovém domě, kteří vědí jak to skončí. Nakonec se ukázalo že mají jeden sen. Umřít v klidu a bez bolesti.

Listopad 2016   

Varanasi, Indie. Ashram Bridda

Foto a text: Nataliya Yashchuk