cz| Můj osobní Oskar

Dnes jsem si prožila to, kvůli čemu dělám focení, co je v základu všech mých projektu, rodinných portrétů, svatebních dnů. Dotyčné si toho ani nemuseli všimnout.


Mám v hlavě takovou představu, sen, nebo vizi, nevím které slovo to vystihuje nejlíp. Když fotim, potom třídním a následně posílám odkaz na galerii tak si moc moc přeji, aby ty fotky našly svůj cíl. Aby neskončily jen mezi tisící dalších na mobilu, na Facebooku nebo jen u mne v galerii. Když už, tak doufám, že tyto fotografie budou jednou vytištěné viset na zdi, mezi alby v knihovně, do kterých se občas podívají děti nebo návštěvy. Představují si, jak si jednoho dne, když můj pár nebude mít ten nejlepší den, kdy se na sebe kvůli nějaké maličkosti rozlobi, půjdou zrovna kolem té fotografie, kterou jsem pro ně pořídila, vyvstanou v paměnti nějaké okamžiky, které pro ně byly takovými obyčejnými ten den. A jak půjdou kolem, tak si vzpomenou jak svého partéra mají rádi, proč se vlastně brali, nebo že i v ten nejnáročnější den jsou momenty, které vyvolají úsměv na tváři. Nebo si často to představuji, jak si děti budou prohlížet fotky a začnou se ptát. Na různé maličkosti, ale se vši svoji dětskou zvědavosti.


Dnes, když jsem na návštěvě u svých nejlepších přátel, se kterými se známe už 15 let, a máme zaznamenané nejrůznější momenty jejich života, jsem šťastná, když vidím ty pověsené fotografie v domě. Jsem hrdá na ně i na sebe, na to, že jsou to lidí, kteří si také cení těch maličkostí, které mi prijdou tak důležité zaznamenat.


Takže zpět ke dnešku po dlouhém úvodu. Už jsme byli po večeři. Malá Sofinka byla unavená, protože prý po obědě ve školce nespala, ještě jsme si pustili jednu krátkou pohádku, ale malá už byla prostě vyčerpána, taková unavená a chtěla se jen pomazlit a potulit a potom poprosila taťku, aby ji vzal do náruče a hezky přitulil jako miminko. Pak ukázala na fotku na zdi, kterou jsme pořídili, když se teprve učila chodit, když dělala první krůčky od maminky k tatinkovi. A taťka si ji vzal na klín a vyprávěl, jak to tenkrát bylo, a že byla ještě úplně malinka, a že ještě neuměla chodit. Vzal ji do náruče a objal. Myslím že oni si toho ani nevšimli. Pro ně to byl absolutně běžný večer, obyčejná situace, jen okamžik. Ale já jsem byla šťastná a byla to moje odměna a důkaz, že to, co dělám má smysl. Cítila jsem se jako kdybych ten večer dostala Oskara.




+420 608 889 297

info@nataliyaphoto.com

  • Facebook
  • Instagram
  • YouTube
  • Vimeo

© 2020 by Nataliya Yashchuk. All rights reserved.